Washington Post sliboval za úplatu styk s redaktory

[Vendula]

Washington Post sliboval za úplatu styk s redaktory

13. července 2009



WASHINGTON/PRAHA Deník Washington Post se vzpamatovává z „etického pochybení monumentálních rozměrů“, jak ho nazval ombudsman listu Andrew Alexander. Ten zveřejnil v nedělním vydání dlouhý článek, ve kterém skandál podrobně popsal.
List plánoval prodávat lobbistům, šéfům velkých firem a zájmových skupin vstupenky na večeři s vydavatelkou novin Katharine Weymouthovou a šéfredaktorem Marcusem Brauchlim, kde by se sešli s politiky a představiteli vlády i s novináři. Leták, který zveřejnil server Politico.com, sliboval za vstupné ve výši 25 tisíc dolarů nekonfliktní, soukromý a ničím nerušený přístup k mocným lidem. Vše, co by se na večeři řeklo, by bylo „mimo záznam“.
První podobná večeře se měla odehrát 21. července. Po vlně nevole i od vlastních redaktorů od plánu Washington Post ustoupil. „Sponzoři si mohli v podstatě zaplatit přístup k lidem pracujícím v Postu,“ napsal Alexander v dlouhém kritickém článku. „Na reportéry i editory by se tak mohlo nahlížet tak, jako by sponzorům něco dlužili,“ psal Alexander.
Vydavatelka i šéfredaktor chtěli tímto krokem zvýšit tržby firmy. Příjmy totiž novinám stejně jako většině ostatních amerických tištěných médií klesly. Post ztratil za první letošní čtvrtletí skoro dvacet milionů dolarů.
Alexander sám označil poškození dobrého jména listu za „trvalé“. Navíc kritizoval, že nikdo z vedoucích pracovníků novin se proti návrhu nového marketingového ředitele listu nepostavil.


NB; Tohle sice s Ceskem nema moc spolecneho, ale zaujalo me to, tak treba vas to bude zajimat taky.

 

[Vendula]

FEJETON: Tajnosti styku za úplatu

FEJETON: Tajnosti styku za úplatu

17. července 2009



(Reakce na článek v LN, 13.7. 2009 s názvem Washington Post sliboval za úplatu styk s redaktory.)

Již první věta článku LN vzbudila mou pozornost svojí nezvykle bulvární formulací: Deník W.P. se vzpamatovává z "etického pochybení monumentálních rozměrů". Co mohli tak strašného provést? Obchodovali s tajnými informacemi? Vydírali vysoké politiky a miliardáře? Lhali?
Kdepak. Pod vlivem klesajícího počtu odběratelů vymysleli vydavatelka a šéfredaktor způsob, jak podepřít finance listu netradičním způsobem. Za 25 000 dolarů jste si mohli koupit vstupenku na večeři s redaktory listu a při konsumaci si s nimi popovídat. Vše, co by se řeklo, by bylo "mimo záznam". Sami redaktoři proti tomu rozhořčeně protestovali. S tím, že by mohl vzniknout pocit, že redaktoři takovým sponzorům něco dluží.
Asi mají pravdu. Kdyby si nějaký miliardář koupil večeři s redakcí, něco si tam s nimi špital a pak třeba náhodou o něm vyšel článek, jaký je ten miliardář dobrodinec lidstva, asi bych si pomyslel, že redakci ovlivnil. Naopak, kdyby po takové večeři vyšel článek o tom, jaký je onen miliardář lakomec a zloděj, mohl bych si myslet, že ta večeře redaktorům nechutnala, krevety nebyly čerstvé a v majonéze byla salmonela.
Jenže když přemýšlím dál, celé mi to přijde nějak divné. Copak jsou šéfredaktor a vydavatelka listu tak významného padlí na hlavu? Copak je to nenapadlo? A nebo je to z jejich strany fígl? Jaký? No, vyrobili si skandál sami o sobě a o svých novinách, sami ho exklusivně zveřejnili a ještě při tom prezentovali, jak je list korektní a etický. Sypou si popel na hlavu a prohlašují (cituji) "poškození dobrého jména listu za trvalé". Zvedl se jim aspoň počet odběratelů?
Ba ne. Ještě jinak se na to musí. Třeba to bylo mnohem promyšlenější, než si čtenář po prvním seznámení se zprávou uvědomí.
Představte si, že jste miliardář. Máte všechno, na co vzpomenete. Chcete, aby o vás noviny hezky psaly? Tak si nějaké koupíte. Chcete být v televizi? Koupíte televizi. Na co by vám byla večeře s redaktory W.P.?
Nebo jste senátorem, guvernérem, generálem. Máte moc. Lidi vás poslouchají, na manipulaci veřejným míněním máte své p.r. pracovníky. Nemáte přece motivaci nechat se vidět jako ubohý lobbista nad ústřicemi a přemlouvat redaktora, aby vás příště fotil z té strany, kde nemáte bradavici…
Taková večeře popsaná v článku nabízela totiž něco opravdu unikátního. Opakuji klíčové místo článku: "Vše, co by se na večeři řeklo, by bylo ´mimo záznam´." A jsme u toho. Představte si ještě jednou - jste celebritou, paparazziové vás pronásledují, kam se hnete. Neustále se vás snaží někdo vyfotit na záchodě. Vaši lékaři jsou upláceni, aby prozradili počet vašich plastických operací. Ani svému psychoanalytikovi nemůžete prozradit, že jste jako dítě zašlápl žábu, aby vám hned druhý den greenpeace nedemonstrovalo pod okny. Nesmíte do čínské restaurace, abyste nebyli prohlášeni za agenta Pekingu. Atd. Ta frustrace! To vražedné napětí z trvalé sebekontroly! A najednou je tu možnost mluvit přímo s novinářem věhlasného listu a za pár šupů máte jistotu, že on nic z toho nenapíše! Taková úleva za pouhých pětadvacet tisíc? Nemohl bych si koupit permanentku? Chcete to v hotovosti, nebo raději ve zlatě? Řekněte si!
Tak si to představte. Investigativní žurnalista, jenž deset let čeká na svou příležitost. Sní v redakci W.P. o tom svém, jenom svém "watergate". Nyní má večeřet s neznámým pánem a jeho přítelem. Co se dá dělat, když oba zaplatili těch pětadvacet táců. Zavolám ženě, že mě nemá dnes čekat na večeři.
Scéna druhá: potemnělý box luxusní restaurace. Kolem proševelí hluchoněmý číšník a stáhne se do hlubin kuchyně. Naproti redaktorovi žvýkajícímu hamburger sedí dva nervosní pánové.
"Promiňte, pánové," osmělí se redaktor a utře si skvrnu od kečupu z kalhot, "ale snad by atmosféře naší večeře prospělo, kdybyste se mi představili."
Nervosní muži sundají gumové masky.
"Ach!" vyklouzne redaktorovi, "to jste přímo vy, pane…"
"Mé jméno je Mr. Black. Pamatujte si to. Mého společníka znáte?"
"Jistě! Kdo by v mé branži neznal šéfa nejmocnější tajné služby, pana…"
"Mé jméno je Mr. White," skočí mu do řeči dotyčný., "jsem tu jen jako doprovod. Zde v této aktovce jsou přísně tajné materiály, se kterými vás v průběhu večera seznámíme. Mr.Black i já si potřebujeme ulevit od státních tajemství. Čím začneme, Mr. Black?"
"Necháme to přece na panu redaktorovi. Vždyť jsme svým způsobem jeho hosté, že? Tak pane redaktore, chcete nejdřív něco o Watergate? Když jste z toho Washington Postu? Nebo začneme rovnou Roswellem?"
"Dovolím si nesouhlasit, Mr. Black. Myslím, že pana redaktora by nejvíc zajímaly osobní profily současných vládních činitelů, intimní vztahy mezi představiteli velmocí, falšování dějin, a třeba i ta zajímavost, však víte, kdo je ve skutečnosti prezidentem USA."
Rozhovor se rozběhne. Pravda, redaktor víceméně mlčí. Několikahodinové sezení je přerušeno jen jím, když odběhne na toaletu vyndat svůj hamburger.
Večer skončil. Dva pánové, Mr. Black a Mr. White, nyní již ani trochu nervosní, naopak usměvaví, klidní a uvolnění nastupují do přistavené černé limuzíny a odjíždějí směr Bílý dům. Redaktor, stižen těžkým obličejovým tikem a záchvatem migreny se plouží ulicemi. Krhavým pohledem sleduje okolí a něco si mumlá. Doplíží se do redakční budovy plně odhodlán nechat se přeložit do zahraniční redakce. Copak by mohl o čemkoli z domácí politiky psát, když ví, jak se to má ve skutečnosti a právě o tom nesmí psát?
V jeho kanceláři ho čeká šéfredaktor:
"Nějak se vám to protáhlo, co?"
Odpovědí je mu hrdelní zachrčení.
"Nevypadáš dobře. Mizerná restaurace, co? Neboj, zítra si spravíš chuť. Mám pro tebe pozvání od spojené delegace Ruska, Číny a Iránu. Přijeli do Washingtonu jen kvůli naší večeři s redaktorem."
Tak to tedy všechno je. Ještě že jsem si zachoval schopnost číst mezi řádky. Člověk by řekl - takový nevýznamný článek…
A ve skutečnosti jde o první vlaštovku nového druhu byznysu. Vlivné redakce vlivných listů si nechají platit za přijetí informace, kterou nezveřejní. Mohlo to vyjít. Jenže pro redaktory byla představa něčeho takového tak frustrující, že byla celá akce stornována. "Etické pochybení monumentálních rozměrů" je stejně dobré zdůvodnění jako kterékoli jiné.
Příště to určitě vyjde.

Josef Blažek