VZDUŠNÉ ZÁMKY, A. S.
Podle shora uvedených skutečností bych tedy měla být prototypem člověka, který rozhodně nežije v umělém ráji a nepředplácí si tím sezónu nebo dokonce trvalý život v pekle.
Jenže – když se nad tím zamyslím opravdu důkladně, něco by se přece jen našlo. Alespoň mé okolí to tvrdí.
Sním.
Stavím si vzdušné zámky. Jsem nejlepší stavitelkou vzdušných zámků v širokém okolí. V jednom z těch, co jsem sama postavila, jsem se usídlila a žiji v něm už spoustu let. Jeho budovy jsou vystavěny z horoucích přání a hradby z bezbřehých iluzí. Stěny zámku jsou vyzdobeny vycpanými trofejemi – hlavami mých nepřátel, zlatě zarámovanými obrázky ráje a regály, plnými mých básnických sbírek a oblíbených knih. Padací most je většinou zvednutý a vodní příkop kolem celého sídla je plný těch nejděsivějších příšer, jaké si lidská fantazie umí představit. Poslouchají mě na slovo, na lusknutí prstů, střeží můj klid a zničí každého vetřelce, který se přiblíží se špatným úmyslem. Mívám i návštěvy, proč ne, rozhodně nejsem samotář. Bývám obklopena lidmi, které milují a oni milují mě.
Mám jedinou podmínku: každý, ale opravdu každý, jehož noha se dotkne mého pozemku, musí mít nasazeny růžové brýle.
Mé přítelkyni Denise ta barva obvzlášť sluší. Její výrazné oči, orámované růžovou, jsou opravdu půvabné.
Často přichází na návštěvu i naše bábi. To bývám trochu ve střehu, protože jak sebou šije, brýle jí občas sklouznou, a já pak zahlédnu v jejích očích starost. A to nemám ráda. Kdo by měl, svět je plný starostí.
Občas se snaží dostat dovnitř i paní Tvrdá Realita. Ne, nenechám se obelstít, za ty toky vím moc dobře, že na sebe dokáže brát nejrůznější podoby. A dávám si na to pozor. Jednou křičí ústy mé matky :“Proboha, ty tvý vzdušný zámky jsou cestou do pekel, uvědomuješ si to?!“
Jindy se zase převtělí do rádoby dobré kámošky, připravené vyplýtvat sklenici medu – namazat mi ji kolem pusy.
A někdy, někdy má zase podobu kluka, co říká: „Ale bejby, já to s tebou myslím fakticky, ale fakticky vážně, věř mi!“
Ve chvílích největšího nebezpečí dám pokyn svým oddaným strážcům z vodního příkopu. Ti okamžitě zvednou most a dští do dálky nedůvěru a podezíravost, takže útočníky na nějakou dobu přejde chuť navštívit zapovězené území.
A co celý den dělám?
Čtu. Píši. A také – už jsem to říkala – sním.
Směji se a povídám si s Denisou. Často dlouho do noci diskutujeme nad novými plány dalších vzdušným zámků.
Sním o tom, že se jednou, možná, stanu spisovatelkou. Nebo novinářkou. Nebo něco v tom směru.
Sním o tom, že jsem nikdy nikomu neublížila, ať vědomě či nevědomky.
Sním o tom, že ti, co mi někdy ublížili, pochopí svůj omyl a zastydí se.
Sním o tom, že umím odpouštět.
Sním o tom, že můj bratránek nikdy neměl pozitivní test na pervitin a že jeho rodiče se kvůli němu netrápí.
Sním o tom, že mi neumřel táta.
Sním o tom, že moje matka není hysterická, přestala kouřit a neplete se mi do života.
Sním ještě o miliónu dalších věcí, ale dovolte, abych si je nechala pro sebe, každý má mít svá malá tajemství.
Sním ještě o miliónu dalších věcí, ale dovolte, abych si je nechala pro sebe, každý má mít svá malá tajemství.
Jednou, až bude mé snění dokonale hotové, mě čeká těžký úkol - otevřít dveře třinácté komnaty. Je to divné - ještě jsem v ní nikdy nebyla, ale přesto vím, co v ní najdu.
Uprostřed místnosti leží dvě velké kované truhly opatřené masivním zámkem. Obě jsou pokryty osmnáctiletou vrstvou prachu, který skrývá jakýsi nápis. Vím, že budu muset sfouknout prach a jednu z těch truhel otevřít.
Ale dnes, dnes sním o tom, že to bude za dlouho. Za hodně dlouho ………..
Zpráva z tisku:
Pátrá se po zmizelé osmnáctileté dívce, majitelce firmy Vzdušné zámky, a.s.
Jediné stopy, které byly přes veškerou snahu policie objeveny, jsou dvě oprýskané truhly. Na jedné, dosud uzamčené, je nápis „CESTA DO PEKEL“. Druhá truhla s nápisem „REALITA“ byla nalezena otevřená a prázdná, až na malý kousek papíru s následujícím textem:
Toužila jsem hladit
plující mraky,
toužila jsem spát
v korunách stromů.
Ale…
Ze všech mých přání
zbylo
jen tiché cinknutí
- to, když má
hříšná duše
dopadla na dno pekla …
plující mraky,
toužila jsem spát
v korunách stromů.
Ale…
Ze všech mých přání
zbylo
jen tiché cinknutí
- to, když má
hříšná duše
dopadla na dno pekla …
