Všechny moje děti - povídka

Topic in 'Literární kavárna' gestart door Vendula, 23-06-2009.

  1. Vendula

    Vendula Actief Lid

    Abych vám mohla říct celý zamotaný příběh, který potkal moji rodinu, musím se vrátit trochu dozadu. Můj jediný syn Roman se oženil v osmnácti letech s Janou, svojí první láskou, kterou poznal v tanečních. Vystudovali vysoké školy, aniž by měli děti. Děti ale nepřišly ani potom, kdy už měli byt a dobré zaměstnání. Zdálo se, že jim to nevadí. Jezdili po světě, koupili si chatu, budovali si svoje kariéry. Když jim bylo oběma třicet pět let, už jsme se všichni smířili, že děti nikdy mít nebudou. Janička už několik let uvažovala o adopci a měla šanci děťátko získat, protože jí bylo jedno, jestli bude postižené nebo bude mít jinou barvu pleti než má ona s Romanem. Roman ale s adopcí nesouhlasil.
    Když jsem si s ním o tom jednou chtěla promluvit, rozkřičel se na mě.
    „Mami, buď tak laskavá a nepleť se mi do toho! Já bych prostě cizí dítě milovat nemohl! Chci mít svoje dítě! Chci dítě, které bude zdravé a bude jako já! Bílé! A chci vědět, že jsem ho zplodil já a ne někdo jiný! Chci dítě, které bude mít moji krev! Já děti mít můžu! Jana je neplodná! Ale kvůli tomu se s ní přece nerozvedu! A už o tom, prosím tě, nikdy nemluv!“
    Chápala jsem ho. Někteří lidé jsou takoví, že by cizí dítě milovat nemohli. Osobně si myslím, že každé dítě, které přijde na svět, má na lásku právo. A když mu ji nemohou dát jeho rodiče, proč by mu ji nemohl dát někdo jiný? Ale Roman prostě patřil k lidem, kteří cizímu dítěti rodičovskou lásku dát nemohou.
    Nelze ho soudit. Nejsme všichni stejní.
    Svoji snachu jsem měla ráda. Janička byla hodná, šikovná, laskavá a Romana milovala.
    Často ke mně chodila. Jako by mi chtěla vynahradit, že nemá děti a já nemám vnoučata. Rozuměly jsme si. Byla jako moje dcera.
    Pravda je, že i bez vnoučat jsem si na nudu nestěžovala. Měla jsem jako dětská lékařka dost své práce a navíc jsem se ve volném čase věnovala pěstování bonsají a po letech trpělivé práce přišly i úspěchy, dokonce na mezinárodních výstavách, kam jsem jezdila s manželem, který mi s mým koníčkem pomáhal. Naše záliba začala být i finančně zajímavá a tak jediné, nad čím jsme si někdy povzdychli, bylo to, že sice máme peníze, ale nemáme vnoučata, kterým bychom mohli dělat radost.

    Před rokem se ale stalo něco, co život rodiny nečekaně změnilo tak, jak by nás nikoho nikdy nenapadlo. Roman ke mně tehdy na chvilku zaskočil, jak to občas dělá a pohodlně se rozvalil do starého ušáku, který měl rád už jako dítě. Byla jsem právě v kuchyni a chystala kávu, když na mě z pokoje zavolal.
    „Mami! Jestli stojíš, tak si sedni!“
    Mávla jsem rukou. To je celý on! Komediant!
    „Mami! Už sedíš,“ ozvalo se z pokoje podruhé.
    „Ano!“
    Dala jsem na tácek dva hrníčky s kávou, přidala cukřenku a smetanu, udělala jsem dva kroky a vtom jsem uslyšela dvě slova, která rozhodla o mém dalším životě.

    „Budeš babička,“ zaznělo z pokoje slavnostně a tác s kávou letěl na zem…Roman přiběhl, pomáhal mi to uklidit a přitom se omlouval.
    „Mami, přece jsem ti říkal, aby sis sedla… ty jsi nemožná! Jdi… jdi od toho, já to uklidím!“
    Celá roztřesená, ale šťastná a uplakaná jsem si šla sednout a Roman přišel za chvíli za mnou.
    „Jak to, že mi to Janička neřekla? Včera tady byla!“
    Políbil mě do vlasů, sedl si vedle mě a vzal mě za ruku.
    „No, to je právě to. Jana to ještě neví.“ Bylo mi to jasné.

    „Tobě řekli výsledky dřív než Janě, viď? Protekce, co?“
    Věděla jsem, jak to ve zdravotnictví někdy chodí. Ale co, v tomto případě o nic nešlo. Tatínek ví radostnou zprávu dřív než maminka. Hlavně, že bude děťátko! Znovu jsem cítila, že se mi oči zaplavují slzami.
    „Kdy jí to chceš říct?“
    Dívala jsem se na svého šťastného syna a představovala si Janu, jak přijme tu zprávu ona. Je to zázrak! Zázrak v jednadvacátém století. Jediný lékař jí nezaručil těhotenství. Nikdy nebudete mít dítě – to jí říkali pořád a najednou je děťátko skoro tady! Roman mě pohladil po ruce a pak si odkašlal.
    „Víš, mami, to je právě to. To dítě nečeká Jana, ale Klára. Já jsem se zamiloval. Už je to rok. Klára žila s jedním… ale rozešla se s ním. Ten… ten její odjel do Ameriky, má prý v Kalifornii rodinu a dozvěděla se, že je tam už několik let ženatý. Neměla to s ním lehké. Pil a mlátil ji…“
    Vůbec nic jsem nechápala. Co to plácá? Jaká Kalifornie? Jaká Klára?
    „Mami, já si chci Kláru vzít! Čeká moje dítě! A bude to kluk! Budu mít syna! Můj syn se narodí za dva měsíce! Svatba musí být co nejdřív!“

    Konečně mi všechno došlo. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo, že jsem mu připomněla, že je stále ženatý s Janou. „Mami, to se dá zařídit během týdne! Děti nemáme. Úspory si rozdělíme. Byt si nechám já, chceme tam bydlet s Klárou. A Jana ať si nechá chatu… Mami, tak co tomu říkáš? Budu mít svého syna! Náš rod bude pokračovat! Budeš mít vnuka!“
    Neposlouchala jsem ho. Měl to dobře promyšlené. Můj syn je lotr!
    „A kam půjde Jana bydlet? Na chatě bydlet nemůže. Myslíš, že tak rychle sežene byt?“ Nejradši bych mu nasekala, jako když byl malý kluk a zlobil. Pokrčil rameny.
    „Myslel jsem, že by mohla bydlet tady. Byt máte velký, vycházíš s ní dobře, a když ti bude přispívat na domácnost… Ale musíš se rozhodnout rychle, mami. Víš, Klárka bydlí v podnájmu a do konce měsíce se musí vystěhovat. A když tu budeš mít Janu, nebude ti smutno. To víš, já teď budu muset být hlavně s mojí rodinou.“
    Všechno se ve mně bouřilo. A co Jana? Copak Jana nebyla tvoje rodina skoro dvacet let? Od svých šestnácti let to byla tvoje rodina a ty jí teď uděláš tohle!

    Ale měl pravdu. Jana u nás opravdu může bydlet. Máme velký byt, kam by se vešly i tři rodiny a ne dva starší manželé a jedna pětatřicetiletá, bezdětná, osamocená, rozvedená žena… Podívala jsem se na Romana a měla jsem pocit, že vedle mě sedí cizí člověk. Sobecký a zlý. Člověk, který si jde tvrdě za svým.
    Vstala jsem.
    „Blahopřeju ti. Ale dalo se to všechno udělat jinak. Takové věci se mají řešit s úctou k tomu, komu ublížíme. A ty Janě právě teď strašně ubližuješ. Jestli dovolíš, řeknu jí to sama. Tobě a… Klárce přeju hodně štěstí. Uvidím ji někdy?“
    Roman se rozzářil.
    „Mami! Ty jsi báječná! Fakt báječná! Janu pozdravuj a řekni jí, že… řekni jí, co chceš! Já teď budu s Klárkou asi tři dny pryč a kdyby se Jana mezitím odstěhovala sem, bylo by to fantastické! A Klárka je dole v autě! Jedeme teď na Slovensko, k nějaké její vzdálené tetě. Pojď, já vás představím!“
    Byl šťastný. Ano, to jsem musela uznat, můj syn byl šťastný jako snad nikdy.
    A tak jsem se šla podívat na svoji budoucí snachu.
    Když nás uviděla ve dveřích domu, nemotorně vystoupila z auta.
    Byla moc hezká. Jako anděl. Těhotenství jí slušelo a z Romana nemohla spustit oči. Objal ji, políbil a pak mi ji představil. „Mami, to je moje budoucí žena Klárka. A tohle,“ pohladil ji něžně po bříšku, „tohle je můj budoucí syn.“
    Usmály jsme se na sebe a podaly si ruce. A pak něco přitáhlo můj pohled k auto. Vzadu seděl ještě někdo. Dítě! Asi dvouletá, kakaová, kudrnatá holčička. Smutně na nás koukala ze zadního sedadla, upevněná v sedačce. Kolem ní bylo narovnaných spousta zavazadel a hraček, dokonce i postýlka.

    „Kdo to je,“ ukázala jsem na holčičku a naklonila se k oknu. Holčička se na mě usmála a natáhla ke mně ručičky.
    „To je Nikola. Vezeme ji na Slovensko. Klára tam má tetu.“
    Roman Kláru políbil a dítě je smutně pozorovalo. Zvýšila jsem hlas.
    „Ptám se tě, kdo to je? Našli jste snad to dítě u popelnice?“
    „To je moje dcera,“ přiznala Klára. „Její otec byl… její otec je černoch. Já jsem s ním děti mít nechtěla, to tedy ani omylem! Ani on je nechtěl! Když jsem mu řekla, že jsem těhotná, zmizel zpátky do Ameriky. Teta si ji vezme. Budeme jí dávat nějaké peníze…“ Nesouhlasně jsem se podívala na Romana, ale ten zavrtěl rezolutně hlavou.
    „Mami! To prostě nejde! Přece nebudeme mít černé dítě! Můj bílý syn a vedle něj tohle!“
    Ukázal na kakaového andílka a holčička zavřela oči. Jakoby chtěla zmizet ze světa. Zmizet, aby nedělala potíže…

    Něco vám řeknu. Dovolenou můžeme plánovat celý rok. Nákup ledničky si také promyslíme. Ale opravdu důležitá rozhodnutí děláme hned. Okamžitě. Ve vteřině.
    A tak jsem to udělala i já.
    „Vezmu ji k sobě. Budu ji vychovávat s Janou. Bude to její dítě a naše vnučka. O vás dvou nemusí vůbec nic vědět. To se dá zařídit. Postarám se o všechno. A teď ji vyndejte z auta a ty, Romane, odnes všechny její věci nahoru.“
    Věřili byste, že jejich auto odfrčelo za deset minut od našeho domu, a že se ani jeden z nich neotočil? Asi se báli, abych si to nerozmyslela a nezavolala je zpátky…
    Když jsem všechno vysvětlila manželovi, který se za hodinu vrátil ze šachového kroužku, kam jako důchodce chodí každý den a ten moje rozhodnutí schválil, šla jsem zavolat Janě do zaměstnání.
    Manžel zatím skládal v bývalém dětském pokoji za pomocí Nikolky její postýlku a bylo slyšet, jak spolu spokojeně rozmlouvají.
    „Jani, to jsem já. Maminka.“ Jana se zasmála. Říkala mi tak totiž odjakživa. Maminko.

    „Nemůžeš si vzít v práci volno a přijít k nám? Hned teď?“
    „Co se stalo, maminko?!“ Vyděsila se a já bych si nejraději dala jednu přes pusu.
    „Nic! Vůbec nic se nestalo!“ Rychle jsem ji začala uklidňovat a slyšela jsem, jak si hlasitě oddychla. Pak jsem pokračovala. „Vlastně ano, něco se stalo, ale… ale… je to strašně krásné! Tedy… všechno není krásné… něco je i špatné… ale…“ Zamotávala jsem se do vysvětlování. Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si představovala. Jana přišla o manžela a ještě to neví. Za chvíli bude držet v náruči dítě, po kterém touží. Ale jak to všechno přijme? Bude toho na ni moc. Dvacetiletý vztah s Romanem a její manželství je pryč. Nečekaně a nenávratně.
    Chtěla jsem ji už mít tady. Abych ji mohla všechno říct a pak ji obejmout a konejšit.
    „Holčičko moje. Ničeho se neboj. Něco se stalo, ale věř mi, že nic strašného to není. Přijď k nám, jak nejrychleji budeš moct.“ „Maminko, nestalo se něco Romanovi? Ráno odjel na služební cestu na Slovensko a vrátí se až za týden. Nestalo se mu nic?“ Hlas se jí chvěl.
    „Ne, Janičko. Ne! Roman je v naprostém pořádku, buď klidná. Chci mluvit s tebou, protože mám pro tebe překvapení.“
    A zavěsila jsem.
    „Tak co?“ Ve dveřích se objevil manžel a v náručí držel naše kakaové překvapení.
    „Jana tu bude za chvíli.“ Vzala jsem Nikolku do náruče a ona spokojeně zavřela oči. Usínala.
    „Pojď, dáme ji spát. Postýlka je připravená?“
    Manžel přikývl.
    „Bude spát jako princeznička!“
    A také že ano. Zachumlala se do deky a za chvíli tvrdě spala. Stáhla jsem žaluzie, manžel si rozsvítil lampičku, začetl se do knížky a já šla udělat kávu.

    Když Jana odemykala – klíče od našeho bytu měla už léta – káva voněla na stole. Šla jsem za ní do předsíně a vzala ji do jídelny. Sedly jsme si proti sobě a já najednou nevěděla, jak začít. A tak jsem na to šla od lesa.
    „Jani, řekni mi po pravdě, neděje se něco mezi tebou a Romanem?“
    Oddychla si.
    „Maminko, vy jste to poznala? Já vám to chtěla říct už dávno, ale nevěděla jsem jak. Bude to pro vás strašné zklamání. A pro otce také… Já si to odbyla už před půl rokem.“
    Usmála jsem se. Zdá se, že všechno bude lehčí než jsem si myslela. Jana to ví.
    „Řekni mi všechno. Neboj se, já to vydržím a táta taky.“ Napila se kávy a zavřela oči, jakoby chtěla nabrat síly. A pak začala mluvit.
    „Roman někoho má. Nic mi neřekl, ale poznala jsem to na něm. Trvá to určitě minimálně rok. Tak dlouho ho totiž nezajímám jako… jako žena. Přestali jsme se milovat. Pořád se na něco vymlouval, že mu není dobře, že je unavený… a nakonec to dopadlo tak, že máme už rok oddělené ložnice a nemluvíme spolu. Není skoro doma. Asi… asi jsem se ho na to měla zeptat už dávno, ale já se bála. Doufala jsem, že se všechno vrátí zpátky a tak jsem radši nic vědět nechtěla.“
    Přikývla jsem. Přesně tohle jsem si myslela.
    „A pak, asi před měsícem… prostě jsem si řekla, že už nechci, aby se něco vracelo. Nemá to cenu. Trvá to příliš dlouho. Teď Roman odjel na týden na služební cestu a já… já jsem se rozhodla, že mu řeknu, až se vrátí… abychom… abychom se rozvedli. Chtěla jsem to říct nejdřív vám, protože Roman je váš jediný syn a vím, že to bude pro vás velké zklamání…“
    Pohladila jsem ji po ruce.
    „Ničeho nelituj, Jani. Já se to dozvěděla dneska. Byl tady. Opravdu má jinou ženu. A za dva měsíce se jim narodí syn. Chce se rychle rozvést.“
    Jana seděla, hlavu skloněnou. Viděla jsem slzy, které se jí kutálely po tváři a ona je nechala kutálet. Sbíhaly se na bradě, odkud padaly na její ruce, složené v klíně. Rychle jsem pokračovala, abychom tu smutnou část měly za sebou.

    „Chtějí bydlet ve vašem bytě. Řekl, že ty můžeš bydlet u nás. A to můžeš, když budeš chtít. Uděláš nám tím radost.“
    S napětím jsem čekala, jak Jana zareaguje.
    Utřela si slzy. Vysmrkala se. Zhluboka se nadechla. Podívala se na mě. Usmála se.
    „Maminko… Právě o to jsem vás chtěla požádat. V našem bytě zůstat nechci. Všude nás vidím. Mohla bych opravdu bydlet u vás? Než si něco najdu?“
    Přikývla jsem a objala ji. Teprve teď se usedavě a hlasitě rozplakala. Plakala dlouho.
    „Maminko, nejvíc je mi líto, že nebudu moct adoptovat děťátko! Budu sama… a to je vždycky problém… a najít si někoho… to u mě asi nepůjde… já jsem Romana strašně milovala. Dvacet let. A nikoho hledat nebudu… budu sama… to je to nejhroznější…“
    „Jani!“
    Zaklepala jsem s ní a utřela jí uplakané oči.
    „To špatné máme za sebou. A teď pojď. Pojď se mnou a já ti ukážu nejkrásnější překvapení na světě. Je to dáreček, o jakém se ti zdá. A ten dáreček je tvůj. Pojď.“
    Vzala jsem ji kolem ramen a vedla ji k dětskému pokoji. Potichu jsem otevřela dveře.
    Manžel stál nad postýlkou a právě Nikolku přikrýval. Podívala jsem se na Janu. Oči měla široce rozevřené a šla k postýlce jako ve snách.
    Stála nad Nikolkou a dlaněmi si v úžasu zakryla ústa. Pak se tázavě podívala nejdřív na mě a pak na manžela.
    „Maminko! To je ten dáreček?“ Hlas se jí třásl tak, že jsem jí skoro nerozuměla.
    Přikývla jsem, protože jsem ze sebe nemohla dostat ani slovo. A tak to za mě řekl manžel.
    „Ten tvůj dáreček se jmenuje Nikolka. Ale musíš mi slíbit, že mi ji budeš půjčovat!“
    Jana se po něm otočila jako náměsíčná a pak se podívala na mě.
    „Maminko, říkala jste, že… vy oba říkáte, že… že ten dáreček je můj…?“
    Sedli jsme si všichni tři kolem postýlky a Jana se konečně dozvěděla všechno. A když se Nikolka probudila, vzala ji do náruče její nová maminka.
    Chcete vědět, jak to dopadlo?
    Nikolka u nás zůstala. Klára s Romanem to považovali za nejšťastnější řešení. Roman se s Janou rozvedl a pak se oženil s Klárou. To už byl jejich Robert dvouměsíční.
    Klára udělala všechno pro to, aby Nikolka získala co nejrychleji novou maminku i před úřady. A tou maminkou byla Jana. Nešlo to samozřejmě všechno rychle a jednoduše, ale nakonec to dopadlo tak, jak jsme si všichni přáli. A protože Jana je jako naše dcera, stali jsme se s manželem babičkou a dědečkem hned dvou dětí. Nikolky a Roberta.

    Když se sejdeme všichni pohromadě, hraje si Nikolka se svým bratrancem Robertem, Nikolčina maminka Jana si povídá se svým bratrem Romanem a svou švagrovou Klárou a na všechno dohlíží dvojnásobná babička s dvojnásobným dědečkem… :overgave:


    Autor: Irena Fuchsová
    Povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SI ŽENA SPLETE KOZLA
     
  2. To je ale pěkná pohádka do tohoto odporného deštivého dne. Myslím to vážně, úplně mne to zahřálo. Jen jsem se trochu, goddart, lekla, že to je autobio, ale na konci se vše vysvětlilo.
     
  3. Vendula

    Vendula Actief Lid

    Ahoj Lesnenko,
    ne neboj, tohle opravdu neni moje dilo, to bych nikdy tak hezky nesesmolila. Ale vis co je jeste lepsi, ze je to povidka napsana podle pravdy. Cetla jsem to v diskuzi s pani Fuchsovou, pry jen pozmenila tu cast, kde se rodice usmiri se synem. To pry trvalo mnohem dele a bylo to mnohem bolestnejsi, nez v te povidce...
     

Deel deze pagina