Právě začíná poslední postní týden před velikonocemi! Tradičně se nazýval pašijový, svatý, či veliký. Jednotlivé dny tohoto týdne měly své obřady a zvyky s hlubokými kořeny již v předkřesťanské - pohanské době. Pozornost se soustředila na nově vznikající život, probouzenou přírodu a na počátek polních prací. Definitivně se uzavíral a současně otevíral roční cyklus, docházelo k velice těsnému styku minulosti s budoucností, na což později navázalo křesťanství. Důležitou roli ve velikonočních magických praktikách hrála voda, oheň a zeleň. Hlavní pracovní náplní svatého týdne byla očista domu.[FONT="][/FONT] Při dodržování velikonočních tradic nešlo jen o zábavu a rozptýlení, ale o posílení dobra a bránění zlému, což mělo v životě prostých lidí základní význam.
Staří Čechové vymetali v pašijovou Sazometnou středu (letos 31 března) komíny. Středa byla nazývána také škaredá proto, že se Jidáš prý na Krista škaredil, a tak tento den nesmí být nikdo zamračený, jinak by měl škaredé všechny středy v roce.
Na Zelený čtvrtek všichni velmi časně vstávali a vymetali pečlivě celý dům. Večer vykropili celý dům svěcenou vodou. Nastávala doba velkého řádění zlých mocností, hlavně záludných čarodějnic. Zlo bylo vyháněno také hlukem. Vesnicí - a to i v těch nejzapadlejších koutech - rachotily různé hrkačky a trakaře. Křesťané nechávali v tento den "odlétnout zvony do Říma" a místo nich odevšad rámusili kluci a jejich řehtačky.
Na Velký pátek běžel každý před východem slunce k potoku opláchnout tvář na ochranu před nemocemi. Začínal nejkouzelnější den v roce, tkaly se čarovné nitě, hledaly se poklady, pařezy sami vylézaly ze země, léčivé byliny měly výraznější účinky, vodníci proháněli po loukách své koně…Vrcholila hluboká úcta k zemi. Nesmělo se jí vůbec hýbat, práce na zahradě nepřipadala v úvahu, protože země je v této době samodruhá.
Katolíci tráví postní den plný hlubokého smutku z ukřižování Ježíše. V kostelích uctívají svatý kříž a odhalují "Boží hrob".
Na venkově probíhaly obchůzkové pašijové hry, kdy chlapci přestrojení za židovského kněze, Jidáše a čerta obcházeli domy. Čert dostával od hospodářů výslužku za to, že odvedl proradného Jidáše s sebou do pekla. V některých místech přerostly tyto obchůzky ve velké a z daleka navštěvované atraktivní divadlo znázorňující poslední dny Ježíše (např. Hořice na Šumavě).
Bílá sobota byla posledním dnem půstu. Konaly se velké slavnosti ohně. Zvony po návratu z Říma zvaly všechny věřící k noční bohoslužbě. Před kostelem kněz světil oheň, od kterého zapálil paškál a touto svící se světlo přeneslo do ztemnělého kostela.
V domácnosti hospodyně na Bílou sobotu nechávala vyhasnout oheň, aby mohl vzplanout nový, očistný a ochranný. Všude bylo již krásně naklizeno a z tradičního velikonočního pečiva se věštil zdar budoucí úrody. Povedený a vysoký mazanec byl donedávna známkou bohatého roku. Z mazancového těsta se též pekly jidáše - různě spletené provázky těsta, či ptáčci - drobné těstové uzlíky.
Pravá a velkolepá slavnost vzkříšení přírody, života a naděje nastává v neděli na Boží hod velikonoční. Vystrojené hospodyně nesly do kostela posvětit pokrmy: beránka (maso), vejce a mazanec. Doma pak každý z posvěcených jídel ochutnal a nezapomenulo se ani na dobytek a půdu. Závdavkem a prosbou do budoucnosti byl bohatě prostřený stůl symbolizující očekávanou hojnost a dobrou úrodu.
Nejvýznamnějším velikonočním obyčejem byla a dosud je pomlázka. O Velikonočním pondělí chodívali hoši i dívky! pomlázkovat. Původně šlo o magický obřad, kdy se šleháním či poléváním vodou vyháněla lenost. Mladý napučelý prut předával sílu země a přírody. Všelijak vyšňořené pomlázky, pamohody, tataři, metly, žíly, dynovačky, mrskačky se nejčastěji splétaly z vrbového proutí, obvykle z osmi proutků. Na Slovácku pletli i ohromné 2 až 5 metrů dlouhé žíly i ze 60 prutů. Ty pak byly slavnostně nošeny po vsi. Děvčata malovala kraslice, ale ty nerozdávala každému. Takové kraslice byly velice cenné a jen z lásky darované. Pro ostatní koledníky byla připravená nůše plná barvených modrých, zelených i bílých a těch nejkrásnějších červených vajíček. Hospodyně je nabízely se srdečným pobídnutím: "Jen si u nás vemte a užijte ve zdraví."
České kraslice
Již v písemných projevech ze 14. století se setkáváme s kraslicemi, jejich původ je však patrně ještě starší pro svou symboliku zárodku života. Barvení a zdobení vajec mělo umocnit jejich magické vlastnosti a obliba červené barvy vycházela z hodnocení červené jako barvy krve, života a ochranné moci.
Nejrozšířenější zdobnou technikou byla vosková batika. Na vejce se postupně nanášel vosk a barvy tak, aby vosk vždy zakryl tu barvu, která měla být v ornamentu zachována. Po dokončení se vosk rozpustil a setřel. Takto zdobili kraslice na Valašsku, Jižní Moravě a v Jižních Čechách. Podobně malérečky malovaly barevnými vosky. Pomocí špendlíku, jehož hlavičku namáčely ve vosku, vytvářely na obarvenou skořápku plastický reliéf.
Na jihovýchodní Moravě se na barevné vajíčko kreslilo dřívkem namáčeným ve vodě z kysaného zelí, která odkrývala barvu skořápky. Vznikl tak ornament s měkkými a plynulými okraji.
Jemné vyškrabované ornamenty do tuší obarvené skořápky byly velice pracné. Ozdobné motivy doplňovaly různé zamilované veršíky, vzkazy, či úryvky písní. Pracovalo se ostrým pilníkem vsazeným do větévky z bezového dřeva.
Snad nejkrásnější a nejpracnější byla vajíčka nejdříve obarvená a poté polepená vystříhanými kousky slámy. Stébla ovesné či ječmenné slámy se nejdříve očistila, podélně rozstřihla a rozžehlila.
Zajímavá a dnes již téměř zapomenutá technika zdobení vajíček je pomocí dužiny trávy - sítiny nebo bezu. Bílá i obarvená dužina se ve vlnovkách a spirálách nalepovala těsně vedle sebe na skořápku.
Krásné jaro všem!
Zpracováno podle knih: K. Pejml - Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách, J. R. Vilímek 1941; V. Frolec - Prostá krása, Vyšehrad 1984; A. a V. Vondruškovi - Tradice lidové tvorby, Arta 1988.
Staří Čechové vymetali v pašijovou Sazometnou středu (letos 31 března) komíny. Středa byla nazývána také škaredá proto, že se Jidáš prý na Krista škaredil, a tak tento den nesmí být nikdo zamračený, jinak by měl škaredé všechny středy v roce.
Na Zelený čtvrtek všichni velmi časně vstávali a vymetali pečlivě celý dům. Večer vykropili celý dům svěcenou vodou. Nastávala doba velkého řádění zlých mocností, hlavně záludných čarodějnic. Zlo bylo vyháněno také hlukem. Vesnicí - a to i v těch nejzapadlejších koutech - rachotily různé hrkačky a trakaře. Křesťané nechávali v tento den "odlétnout zvony do Říma" a místo nich odevšad rámusili kluci a jejich řehtačky.
Na Velký pátek běžel každý před východem slunce k potoku opláchnout tvář na ochranu před nemocemi. Začínal nejkouzelnější den v roce, tkaly se čarovné nitě, hledaly se poklady, pařezy sami vylézaly ze země, léčivé byliny měly výraznější účinky, vodníci proháněli po loukách své koně…Vrcholila hluboká úcta k zemi. Nesmělo se jí vůbec hýbat, práce na zahradě nepřipadala v úvahu, protože země je v této době samodruhá.
Katolíci tráví postní den plný hlubokého smutku z ukřižování Ježíše. V kostelích uctívají svatý kříž a odhalují "Boží hrob".
Na venkově probíhaly obchůzkové pašijové hry, kdy chlapci přestrojení za židovského kněze, Jidáše a čerta obcházeli domy. Čert dostával od hospodářů výslužku za to, že odvedl proradného Jidáše s sebou do pekla. V některých místech přerostly tyto obchůzky ve velké a z daleka navštěvované atraktivní divadlo znázorňující poslední dny Ježíše (např. Hořice na Šumavě).
Bílá sobota byla posledním dnem půstu. Konaly se velké slavnosti ohně. Zvony po návratu z Říma zvaly všechny věřící k noční bohoslužbě. Před kostelem kněz světil oheň, od kterého zapálil paškál a touto svící se světlo přeneslo do ztemnělého kostela.
V domácnosti hospodyně na Bílou sobotu nechávala vyhasnout oheň, aby mohl vzplanout nový, očistný a ochranný. Všude bylo již krásně naklizeno a z tradičního velikonočního pečiva se věštil zdar budoucí úrody. Povedený a vysoký mazanec byl donedávna známkou bohatého roku. Z mazancového těsta se též pekly jidáše - různě spletené provázky těsta, či ptáčci - drobné těstové uzlíky.
Pravá a velkolepá slavnost vzkříšení přírody, života a naděje nastává v neděli na Boží hod velikonoční. Vystrojené hospodyně nesly do kostela posvětit pokrmy: beránka (maso), vejce a mazanec. Doma pak každý z posvěcených jídel ochutnal a nezapomenulo se ani na dobytek a půdu. Závdavkem a prosbou do budoucnosti byl bohatě prostřený stůl symbolizující očekávanou hojnost a dobrou úrodu.
Nejvýznamnějším velikonočním obyčejem byla a dosud je pomlázka. O Velikonočním pondělí chodívali hoši i dívky! pomlázkovat. Původně šlo o magický obřad, kdy se šleháním či poléváním vodou vyháněla lenost. Mladý napučelý prut předával sílu země a přírody. Všelijak vyšňořené pomlázky, pamohody, tataři, metly, žíly, dynovačky, mrskačky se nejčastěji splétaly z vrbového proutí, obvykle z osmi proutků. Na Slovácku pletli i ohromné 2 až 5 metrů dlouhé žíly i ze 60 prutů. Ty pak byly slavnostně nošeny po vsi. Děvčata malovala kraslice, ale ty nerozdávala každému. Takové kraslice byly velice cenné a jen z lásky darované. Pro ostatní koledníky byla připravená nůše plná barvených modrých, zelených i bílých a těch nejkrásnějších červených vajíček. Hospodyně je nabízely se srdečným pobídnutím: "Jen si u nás vemte a užijte ve zdraví."
České kraslice
Již v písemných projevech ze 14. století se setkáváme s kraslicemi, jejich původ je však patrně ještě starší pro svou symboliku zárodku života. Barvení a zdobení vajec mělo umocnit jejich magické vlastnosti a obliba červené barvy vycházela z hodnocení červené jako barvy krve, života a ochranné moci.
Nejrozšířenější zdobnou technikou byla vosková batika. Na vejce se postupně nanášel vosk a barvy tak, aby vosk vždy zakryl tu barvu, která měla být v ornamentu zachována. Po dokončení se vosk rozpustil a setřel. Takto zdobili kraslice na Valašsku, Jižní Moravě a v Jižních Čechách. Podobně malérečky malovaly barevnými vosky. Pomocí špendlíku, jehož hlavičku namáčely ve vosku, vytvářely na obarvenou skořápku plastický reliéf.
Na jihovýchodní Moravě se na barevné vajíčko kreslilo dřívkem namáčeným ve vodě z kysaného zelí, která odkrývala barvu skořápky. Vznikl tak ornament s měkkými a plynulými okraji.
Jemné vyškrabované ornamenty do tuší obarvené skořápky byly velice pracné. Ozdobné motivy doplňovaly různé zamilované veršíky, vzkazy, či úryvky písní. Pracovalo se ostrým pilníkem vsazeným do větévky z bezového dřeva.
Snad nejkrásnější a nejpracnější byla vajíčka nejdříve obarvená a poté polepená vystříhanými kousky slámy. Stébla ovesné či ječmenné slámy se nejdříve očistila, podélně rozstřihla a rozžehlila.
Zajímavá a dnes již téměř zapomenutá technika zdobení vajíček je pomocí dužiny trávy - sítiny nebo bezu. Bílá i obarvená dužina se ve vlnovkách a spirálách nalepovala těsně vedle sebe na skořápku.
Krásné jaro všem!
Zpracováno podle knih: K. Pejml - Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách, J. R. Vilímek 1941; V. Frolec - Prostá krása, Vyšehrad 1984; A. a V. Vondruškovi - Tradice lidové tvorby, Arta 1988.