Vendula
Actief Lid
Clanek Alese Jandy ze serveru www.svice.cz - tema: narodni hrdost
K čemu je národní hrdost?
zdroj: www.svice.cz - nazory na kazdodenni zivot kolem nas
autor: Aleš Janda
Lidé odjakživa brání svoji zemi, jazyk, území atd. A říkají, že to dělají „pro národ“ nebo dokonce „pro budoucí generace“. Je to úplná blbost. Národní hrdost je podle mě falešná a navíc často jen ke škodě (podobně jako každá hrdost). A veškeré akty na obranu vlasti jsou tedy pouze populistické.
Vím, že to co tu říkám, je dost odvážné. Nicméně všechno podložím.
Co je to hrdost
Vezmu příklad na sebe. Já opravdu jsem hrdý na to, že jsem Čech. Jsem hrdý na svou zemi, miluju svůj jazyk a je mi ctí být ve společenství českých lidí. Za to všechno, co ve světě dokázali i jaký je obyčejný český člověk. A to myslím zcela vážně a opravdu to tak cítím.
Jenže to je falešná hrdost. Myslím si to jen proto, že já sám jsem Čech. Kdybych se narodil jako Španěl, byl bych úplně stejně hrdý na Španělsko, španělskou náturu a španělský jazyk. A na nějaké Čechy bych ani nevzdechl. Stejně jako mi teď jsou ukradení Španělé.
A úplně totéž by platilo o každé zemi. Kdybych byl Číňan, byl bych hrdý, a kdybych byl třeba Etiopan, byl bych taky hrdý.
Na každém státě se dá najít něco dobrého. A na každý se dá „brblat“.
V podstatě - až na výjimky - se dá říci, že záleží jen na člověku, ne zemi, jestli bude na cítit něco jako národní hrdost. Někdo si pro to ten důvod najde. A někdo je rebel, který není spokojený nikdy. Ale budu cítit totéž, ať budu žít tady nebo jinde.
K čemu obrana vlasti?
Proč lidé brání něco tak abstraktního, jako je vlast? Pomůžou si?
Vezměme 2. světovou válku. Velmi zjednodušeně to bylo tak, že Německo chtělo co největší německou říši, všude německý jazyk a jednotnou rasu (ostatně takový je smysl většiny válek). Okolní státy se pochopitelně bránily. Ale proč se vlastně bránily?
Kdybysme byli jedna společná říše, měli jeden společný jazyk, nebylo by tu krásně? Všude bysme se domluvili, měli bysme prakticky všechno včetně moře
Zmizely by hranice, zmizely by (teoreticky) rozdíly mezi lidma, ubylo by sporů. No není to nádherná myšlenka?
Teď jsme pořád rozdrobení, domluvíme se jen u nás a ještě k tomu nemáme ani to moře. Tak proč?
Jedním z důvodů je samozřejmě ona „rasová čistota“ - pokud bych měl „vymřít“ jen kvůli tomu, že bych se někomu na pohled nezdál, je to pádný důvod se bránit.
Dalším (ale už ne tak pádným) důvodem může být princip - pokud se dnes někomu podvolím, zítra bude chtít ještě víc.
Ale jazykové nebo národnostní utlačování už důvodem není. Mému potomkovi (a veškerým budoucím generacím) bude opravdu jedno, jestli se narodí v Česku nebo někde úplně jinde. Je mu jedno, jestli bude hrdý na Komenského nebo na Goetha (zvlášť když vlastně může být na oba). A je mu také úplně jedno, kterou řečí bude hovořit. Hlavně že se domluví.
Bude zkrátka žít nejméně tak šťastný život, jako by žil teď. A snad i šťastnější.
Takže komu ten útlak vlastně vadí? Národu? Co to je? Potomkům? Ne, spíš naopak.
Tak komu? Aha, mně. JEN mně? Jen kvůli své hrdosti (nadutosti, falešné pýše), konzervativnosti a pohodlnosti budu udržovat svůj jazyk, svůj stát? Dělám to jen pro sebe, ne pro národ, a už vůbec ne pro „budoucí generace“. To je jen alibismus. Budoucí generace (za 100 let a výše) by to zahození hrdosti jen ocenily.
Státečky vedle sebe
Představte si, že by třeba někde na rozloze jedné vesnice už po staletí žil nějaký kmen, který si mnoho let udržoval svojí vlastní kulturu i jazyk. Nebyli by to Češi, byl by to prostě jiný národ. My bysme jim nerozuměli a oni by nerozuměli nám. A nechtěli by nám rozumět. Byli by na sebe hrdí a nechtěli by se přizpůsobit. A my jim taky ne, taky bychom byli hrdí. Mezi námi by tak byla vzájemná „zeď“, bariéra, která by nás rozdělovala.
Byl by to dobrý stav? Určitě pro jazykovědce nebo lidi zkoumající mentalitu národů. Ale to je tak všechno. Byla by to nevýhoda pro ně i pro nás. Přesto by se nikdo přizpůsobit druhému nechtěl. Každý by byl pyšný jen na ten svůj národ. A každý by si hrabal na svém písečku.
A teď si představte, že už před 1000 lety byl tento malý kmen „rozprášen“ do okolí. Ti lidé tehdy tak 10 nebo 20 let skuhrali, ale zvykli si. A hlavně - jejich potomci žijí dál. Už ne odděleně, ale spolu s okolím. A už tisíc let využívají všech výhod většího společenství. Myslíte, že se nějaký člověk bude po 1000 letech dožadovat zpět svého původního národa? Nebo že by pociťoval tehdejší křivdu? Těžko. Ty předky by bral jen jako zajímavost, ale byly by mu úplně volní. Navíc (bude-li „rozprášen“ dokonale) bude mít v sobě mnohem více krve toho stávajícího většinového národa.
Je hrdost zbytečná?
Všechno, co tu píšu, jsem si zcela logicky odvodil. To ale neznamená, že s tím souhlasím. Mám prostě rozpor mezi myšlením a tím, co cítím.
Nechtěl bych, aby vyhrálo Německo válku (i když bych dnes zcela jistě byl hrdý Němec) a přes všechnu tu nelogičnost mám svoji zemi rád. Dokonce jsem na ni hrdý. A i když si uvědomuju, že je ta hrdost falešná, někde v hloubi duše si sám pro sebe snažím dokázat opak.
Během národního obrození udělali Jungmann, Dobrovský a mnoho jiných obrovský kus práce pro český jazyk. Jsem jim za to opravdu vděčný. Vezmu-li to ale do důsledku, je to jen zbytečné prodloužení sjednocení jazyků.
Nechci, aby to znělo jako kacířská zpověď, ale chtěl jsem ukázat druhou stranu mince - tu, která se běžně neukazuje, tu, za kterou se kdysi upalovalo. Ale která má svůj reálný základ.
Národní hrdost určitě je užitečná, ale nesmíme ji ctít slepě. Není to dogma, je to jen jedna možná filozofie.
Za tisíc let se na drtivé většině Země bude údajně mluvit jedním jazykem. Už aby to bylo!
K čemu je národní hrdost?
zdroj: www.svice.cz - nazory na kazdodenni zivot kolem nas
autor: Aleš Janda
Lidé odjakživa brání svoji zemi, jazyk, území atd. A říkají, že to dělají „pro národ“ nebo dokonce „pro budoucí generace“. Je to úplná blbost. Národní hrdost je podle mě falešná a navíc často jen ke škodě (podobně jako každá hrdost). A veškeré akty na obranu vlasti jsou tedy pouze populistické.
Vím, že to co tu říkám, je dost odvážné. Nicméně všechno podložím.
Co je to hrdost
Vezmu příklad na sebe. Já opravdu jsem hrdý na to, že jsem Čech. Jsem hrdý na svou zemi, miluju svůj jazyk a je mi ctí být ve společenství českých lidí. Za to všechno, co ve světě dokázali i jaký je obyčejný český člověk. A to myslím zcela vážně a opravdu to tak cítím.
Jenže to je falešná hrdost. Myslím si to jen proto, že já sám jsem Čech. Kdybych se narodil jako Španěl, byl bych úplně stejně hrdý na Španělsko, španělskou náturu a španělský jazyk. A na nějaké Čechy bych ani nevzdechl. Stejně jako mi teď jsou ukradení Španělé.
A úplně totéž by platilo o každé zemi. Kdybych byl Číňan, byl bych hrdý, a kdybych byl třeba Etiopan, byl bych taky hrdý.
Na každém státě se dá najít něco dobrého. A na každý se dá „brblat“.
V podstatě - až na výjimky - se dá říci, že záleží jen na člověku, ne zemi, jestli bude na cítit něco jako národní hrdost. Někdo si pro to ten důvod najde. A někdo je rebel, který není spokojený nikdy. Ale budu cítit totéž, ať budu žít tady nebo jinde.
K čemu obrana vlasti?
Proč lidé brání něco tak abstraktního, jako je vlast? Pomůžou si?
Vezměme 2. světovou válku. Velmi zjednodušeně to bylo tak, že Německo chtělo co největší německou říši, všude německý jazyk a jednotnou rasu (ostatně takový je smysl většiny válek). Okolní státy se pochopitelně bránily. Ale proč se vlastně bránily?
Kdybysme byli jedna společná říše, měli jeden společný jazyk, nebylo by tu krásně? Všude bysme se domluvili, měli bysme prakticky všechno včetně moře
Teď jsme pořád rozdrobení, domluvíme se jen u nás a ještě k tomu nemáme ani to moře. Tak proč?
Jedním z důvodů je samozřejmě ona „rasová čistota“ - pokud bych měl „vymřít“ jen kvůli tomu, že bych se někomu na pohled nezdál, je to pádný důvod se bránit.
Dalším (ale už ne tak pádným) důvodem může být princip - pokud se dnes někomu podvolím, zítra bude chtít ještě víc.
Ale jazykové nebo národnostní utlačování už důvodem není. Mému potomkovi (a veškerým budoucím generacím) bude opravdu jedno, jestli se narodí v Česku nebo někde úplně jinde. Je mu jedno, jestli bude hrdý na Komenského nebo na Goetha (zvlášť když vlastně může být na oba). A je mu také úplně jedno, kterou řečí bude hovořit. Hlavně že se domluví.
Bude zkrátka žít nejméně tak šťastný život, jako by žil teď. A snad i šťastnější.
Takže komu ten útlak vlastně vadí? Národu? Co to je? Potomkům? Ne, spíš naopak.
Tak komu? Aha, mně. JEN mně? Jen kvůli své hrdosti (nadutosti, falešné pýše), konzervativnosti a pohodlnosti budu udržovat svůj jazyk, svůj stát? Dělám to jen pro sebe, ne pro národ, a už vůbec ne pro „budoucí generace“. To je jen alibismus. Budoucí generace (za 100 let a výše) by to zahození hrdosti jen ocenily.
Státečky vedle sebe
Představte si, že by třeba někde na rozloze jedné vesnice už po staletí žil nějaký kmen, který si mnoho let udržoval svojí vlastní kulturu i jazyk. Nebyli by to Češi, byl by to prostě jiný národ. My bysme jim nerozuměli a oni by nerozuměli nám. A nechtěli by nám rozumět. Byli by na sebe hrdí a nechtěli by se přizpůsobit. A my jim taky ne, taky bychom byli hrdí. Mezi námi by tak byla vzájemná „zeď“, bariéra, která by nás rozdělovala.
Byl by to dobrý stav? Určitě pro jazykovědce nebo lidi zkoumající mentalitu národů. Ale to je tak všechno. Byla by to nevýhoda pro ně i pro nás. Přesto by se nikdo přizpůsobit druhému nechtěl. Každý by byl pyšný jen na ten svůj národ. A každý by si hrabal na svém písečku.
A teď si představte, že už před 1000 lety byl tento malý kmen „rozprášen“ do okolí. Ti lidé tehdy tak 10 nebo 20 let skuhrali, ale zvykli si. A hlavně - jejich potomci žijí dál. Už ne odděleně, ale spolu s okolím. A už tisíc let využívají všech výhod většího společenství. Myslíte, že se nějaký člověk bude po 1000 letech dožadovat zpět svého původního národa? Nebo že by pociťoval tehdejší křivdu? Těžko. Ty předky by bral jen jako zajímavost, ale byly by mu úplně volní. Navíc (bude-li „rozprášen“ dokonale) bude mít v sobě mnohem více krve toho stávajícího většinového národa.
Je hrdost zbytečná?
Všechno, co tu píšu, jsem si zcela logicky odvodil. To ale neznamená, že s tím souhlasím. Mám prostě rozpor mezi myšlením a tím, co cítím.
Nechtěl bych, aby vyhrálo Německo válku (i když bych dnes zcela jistě byl hrdý Němec) a přes všechnu tu nelogičnost mám svoji zemi rád. Dokonce jsem na ni hrdý. A i když si uvědomuju, že je ta hrdost falešná, někde v hloubi duše si sám pro sebe snažím dokázat opak.
Během národního obrození udělali Jungmann, Dobrovský a mnoho jiných obrovský kus práce pro český jazyk. Jsem jim za to opravdu vděčný. Vezmu-li to ale do důsledku, je to jen zbytečné prodloužení sjednocení jazyků.
Nechci, aby to znělo jako kacířská zpověď, ale chtěl jsem ukázat druhou stranu mince - tu, která se běžně neukazuje, tu, za kterou se kdysi upalovalo. Ale která má svůj reálný základ.
Národní hrdost určitě je užitečná, ale nesmíme ji ctít slepě. Není to dogma, je to jen jedna možná filozofie.
Za tisíc let se na drtivé většině Země bude údajně mluvit jedním jazykem. Už aby to bylo!
