[Vašek]

Vašek schreef:

iDNES meldt, dat de Tsjechische regering een wet aan het voorbereiden is betreffende schaderegeling aan de slachtoffers van inval in 1968.

Precieze aantallen slachtoffers zijn niet bekend. Officiële lezing heeft het over 72 doden, 266 zwaargewonden en 436 licht gewonden.

Over andere schade, die de inwoners geleden hebben, o.a. psychische schade, wordt niet gesproken.

Dankzij ČSSD (sociaal democraten) en KSČM (communistische partij) afgewezen.

http://lidovky.centrum.cz/domov/clanek.phtml?id=259523

Schande!

[Razzoback]

Ik vrees Vasek dat ze dat gewoonweg niet kunnen betalen. De bedoelingen zijn goed maar als het over geld gaat...

[Sandra]

Het zou wel terecht zijn als deze schadevergoeding er kwam voor deze mensen. Hoewel de schade natuurlijk nooit uit te drukken is in geld. Wat niet is kan nog komen, soms gaan er alleen te veel jaren overheen zodat de meeste slachtoffers misschien niet eens meer meemaken dat het recht zegevieren.

[Juutje]

Jacques, deze tekst (het is alleen in het Tsjechisch) zou je misschien kunnen helpen:
1968, 27. červen

Dva tisíce slov

Na podporu dalšího rozvoje reformního procesu v Československu, označovaného jako Pražské jaro, pracovníci Československé akademie věd iniciovali vydání manifestu, jímž měla být aktivizována československá veřejnost v situaci neustálého a zjevnějšího tlaku sovětského vedení proti československým reformám. 27. června Lidové noviny, Práce, Mladá fronta a Zemědělské noviny otiskly výzvu reformního komunistického spisovatele Ludvíka Vaculíka nazvanou „Dva tisíce slov“, představující spolu s Akčním programem KSČ nejvýznamnější dokument Pražského jara.

Prvořadým motivem autora i následných signatářů výzvy byla podpora reformních kroků vedení KSČ. Tato podpora však byla východiskem k podnětům, které šly již za rámec Akčního programu a tehdejších postojů stranického vedení. Zejména svou radikální výzvou k vlastním politickým akcím občanů. Výzva, s níž byla spojena následná podpisová akce reprezentativních osobností československého vědeckého a kulturního života, byla vedením KSČ odmítnuta. Důvodem byly mj. obavy, které se ostatně později naplnily, že to bude záminka k dalšímu vystupňování tlaku sovětského vedení proti československé reformě a jejím představitelům.

Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem

Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filosofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími.

Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně jí vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla. Musíme to tak říci a vědí to i ti komunisté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky je tak veliké jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování strany, která nebyla uvnitř zařízena tak, aby v ní bez ostudných příhod mohli nabývat vlivu pořádní lidé, kteří by ji plynule proměňovali, tak aby se stále hodila do moderního světa. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nepodařilo se jim zabránit ničemu z toho, co se stalo.

Poměry v komunistické straně byly modelem i příčinou stejných poměrů ve státě. Její spojení se státem vedlo k tomu, že ztratila výhodu odstupu od výkonné moci. Činnost státu a hospodářských organizací neměla kritiku. Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit. Volby neměly význam, zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zase nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla. S poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto většina lidí ztratila zájem o obecné věci a starala se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatnosti poměrů patří i to, že ani na ty peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter.

Za dnešní stav odpovídáme všichni, více však komunisté mezi námi, ale hlavní odpovědnost mají ti, kdo byli součástí či nástrojem nekontrolované moci. Byla to moc umíněné skupiny rozprostřená pomocí stranického aparátu z Prahy do každého okresu a obce. Tento aparát rozhodoval, co kdo smí a nesmí dělat, on řídil družstevníkům družstva, dělníkům závody a občanům národní výbory. Žádná organizace nepatřila ve skutečnosti svým členům, ani komunistická. Hlavní vinou a největším klamem těchto vládců je, že svou vůli vydávali za vůli dělnictva. Kdybychom tomu klamu chtěli věřit, museli bychom dnes dávat za vinu dělníkům úpadek našeho hospodářství, zločiny na nevinných lidech, zavedení cenzury, která zabránila, aby se o tom všem psalo, dělníci by byli vinni chybnými investicemi, ztrátami obchodu, nedostatkem bytů. Nikdo rozumný samozřejmě v takovou vinu dělnictva neuvěří. Všichni víme, zejména to ví každý dělník, že dělnictvo prakticky nerozhodovalo v ničem. Dělnické funkcionáře dával odhlasovat někdo jiný. Zatímco se mnozí dělníci domnívali, že vládnou, vládla jejich jménem zvlášť vychovaná vrstva funkcionářů stranického a státního aparátu. Ti fakticky zaujali místo svržené třídy a sami se stali novou vrchností. Spravedlivě však řekněme, že někteří z nich si tuto špatnou hru dějin dávno uvědomili. Poznáme je dnes podle toho, že odčiňují křivdy, napravují chyby, vracejí rozhodování členstvu, omezují pravomoc i početní stav úřednického aparátu. Jsou s námi proti zaostalým názorům v členstvu strany. Ale velká část funkcionářstva se brání změnám a má dosud váhu ! Má pořád ještě v ruce mocenské prostředky, zvláště na okresech a v obcích, kde jich může užívat skrytě a nežalovatelně.

Od začátku letošního roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně. Musíme to říci a vědí to i ti nekomunisté mezi námi, kteří odsud už nic dobrého nečekali. Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po celých dvacet let žít jakýmsi politickým životem, jen komunistická kritika byla u věcí, kde se dělaly, jen opozice v komunistické straně měla tu výsadu, že byla v doteku s protivníkem. Iniciativa a úsilí demokratických komunistů je proto jen splátkou na dluh, který celá strana má u nekomunistů, jež udržovala v nerovnoprávném postavení. Komunistické straně nepatří tedy žádný dík, patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitosti k záchraně své národní cti. Obrodný proces nepřichází s ničím příliš novým. Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než omyly našeho socialismu a jiné vznikaly pod povrchem viditelného dění, měly být dávno vysloveny, byly však potlačovány. Nemějme iluzi, že tyto myšlenky vítězí teď silou pravdy. O jejich vítězství rozhodla spíš slabost starého vedení, které se zřejmě napřed muselo unavit dvacetiletým vládnutím, v němž mu nikdo nebránil. Zřejmě musely do plné formy dozrát všechny vadné prvky skryté už v základech a ideologii tohoto systému. Nepřeceňujme proto význam kritiky z řad spisovatelů a studentů. Zdrojem společenským změn je hospodářství. Správné slovo má svůj význam, jen když je řečeno za poměrů, které jsou už správně opracovány. Správně opracované poměry - tím se u nás, bohužel, musí rozumět naše celková chudoba a úplný rozpad starého systému vládnutí, kdy se v klidu a míru na náš účet zkompromitovali politikové jistého typu. Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje ! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději.

Obracíme se na vás v tomto okamžiku naděje, která je však pořád ohrožena. Trvalo několik měsíců, než mnozí z nás uvěřili, že mohou promluvit, mnozí však nevěří ani teď. Ale promluvili jsme už tak a tolik se odkryli, že svůj úmysl zlidštit režim musíme jedině dokončit. Jinak by odplata starých sil byla krutá. Obracíme se hlavně na ty, kdo zatím jen čekali. Čas, který nastává, bude rozhodující pro mnoho let.

Čas, který nastává, je léto s prázdninami a dovolenými, kdy se nám po starém zvyku bude chtít všeho nechat. Vsaďme se však, že naši milí odpůrci si nedopřejí letního oddechu, budou mobilizovat své zavázané lidi a budou si už teď chtít zařídit klidné svátky vánoční! Dávejme tedy pozor, co se bude dít, snažme se tomu porozumět a odpovídat. Vzdejme se nemožného požadavku, aby nám vždycky někdo vyšší podal k vědem jediný výklad a jediný prostý závěr. Každý si bude muset udělat své závěry, na svou odpovědnost. Společné shodné závěry je možno najít jen v diskusi, k níž je nutná svoboda slova, která je vlastně jedinou naší demokratickou vymožeností letošního roku.

Do příštích dnů však musíme jít také s vlastní iniciativou a vlastními rozhodnutími.

Především budeme odporovat názorům, kdyby se vyskytly, že je možné dělat nějakou demokratickou obrodu bez komunistů, popřípadě proti nim. Bylo by to nespravedlivé, ale také nerozumné. Komunisté mají vybudované organizace, v těch je třeba podpořit pokrokové křídlo. Mají zkušené funkcionáře, mají konečně pořád v ruce rozhodující páky a tlačítka. Před veřejností však stojí jejich Akční program, který je také programem prvního vyrovnání největší nerovnosti, a nikdo jiný nemá žádný stejně konkrétní program. Je třeba požadovat, aby se svými místními akčními programy přišli před veřejnost v každém okrese a v každé obci. Tu náhle půjde o velmi obyčejné a dávno čekané správné činy. KSČ se připravuje na sjezd, který zvolí nový ústřední výbor. Žádejme, aby byl lepší než ten dnešní. Říká-li dnes komunistická strana, že své vedoucí postavení napříště chce opírat o důvěru občanů a ne o násilí, věřme tomu potud, pokud můžeme věřit lidem, které už teď posílá jako delegáty na okresní a krajské konference.

V poslední době jsou lidé zneklidněni, že se postup demokratizace zastavil. Tento pocit je zčásti projevem únavy ze vzrušeného dění, zčásti odpovídá faktu : minula sezóna překvapivých odhalení, vysokých demisí a opájivých projevů nebývalé slovní smělosti. Zápas sil se však jen poněkud skryl, bojuje se o obsah a znění zákonů, o rozsah praktických opatření. Krom toho novým lidem, ministrům, prokurátorům, předsedům a tajemníkům, musíme popřát čas na práci. Mají právo na ten čas, aby se mohli buďto osvědčit, nebo znemožnit. Krom toho v centrálních politických orgánech nelze dnes čekat víc. Stejně projevily nechtě podivuhodné ctnosti.

Praktická kvalita příští demokracie závisí na tom, co se stane s podniky a v podnicích. Při všech našich diskusích nakonec nás mají v rukou hospodáři. Dobré hospodáře je třeba hledat a prosazovat. Je pravda, že všichni jsme ve srovnání s rozvinutými zeměmi špatně placeni a někteří ještě hůř. Můžeme žádat víc peněz - které lze natisknout a tím znehodnotit. Žádejme však spíše ředitele a předsedy, aby nám vyložili, co a za kolik chtějí vyrábět, komu a zač prodávat, kolik se vydělá, co z toho se vloží do modernizace výroby a co je možno rozdělit. Pod zdánlivě nudnými titulky běží v novinách odraz velmi tvrdého boje o demokracii nebo koryta. Do toho mohou dělníci jakožto podnikatelé zasáhnout tím, koho zvolí do podnikatelských správ a podnikových rad. Jakožto zaměstnanci mohou pro sebe udělat nejlíp, když si za své zástupce zvolí do odborových orgánů své přirozené vůdce, schopné a čestné lidi bez ohledu na stranickou příslušnost.

Jestliže nelze v této době čekat od nynějších centrálních politických orgánů víc, je třeba dosáhnout více v okresech a obcích. Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například : veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé, jelikož by jich využili k ovlivňování Alexandra Dubčeka. Náš odpor k psaní hrubých dopisů musí být tak všeobecný, aby každý takový dopis, který ještě dostanou, bylo možno považovat za dopis, který si dali poslat sami. Oživujme činnost Národní fronty. Požadujme veřejná zasedání národních výborů. K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté : sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout. Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech. Podporujme orgány bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost, naší snahou není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty. Vyhýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických souvislostech. Prozrazujme fízly.

Oživený letní pohyb po celé republice vyvolá zájem o uspořádání státoprávního vztahu mezi Čechy a Slováky. Považujeme federalizaci za způsob řešení národnostní otázky, jinak je to jen jedno z významných opatření k demokratizaci poměrů. Toto opatření samo o sobě nemusí ani Slovákům přinést lepší život. Režim - v českých zemích zvlášť a na Slovensku zvlášť - se tím ještě neřeší. Vláda stranicko-státní byrokracie může trvat, na Slovensku dokonce o to líp, že jako "vybojovala větší svobodu".

Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tváří v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme. Naše podrážděné výtky a neargumentovaná podezření musí jen ztěžovat postavení naší vlády, aniž nám pomohou. Rovnoprávné vztahy si beztak můžeme zajistit jedině tím, že zkvalitníme své vnitřní poměry a dovedeme obrodný proces tak daleko, že jednou ve volbách si zvolíme státníky, kteří budou mít tolik statečnosti, cti a politického umu, aby takové vztahy ustavili a udrželi. To je ostatně problém naprosto všech vlád všech menších států světa ! Letošního jara vrátila se nám znovu jako po válce velká příležitost. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli. Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme. Tím končí toto naše prohlášení k dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům, vědcům, technikům a všem. Napsáno bylo z podnětu vědců.

Otištěno podle znění publikovaného in: Literární listy, roč. I, č. 18, 27. červen 1968.

Text zaslal Doc.PHDr.Zdeněk Veselý,CSc., který vybral, uspořádal a poznámkami doprovodil knihu Dějiny českého státu v dokumentech vydanou r.1994. R. 2003 vyšla v novém, rozšířeném vydání v nakladatelství Epocha.

De tekst is door Ludvík Vaculík geschreven

[Kris]

Hoe past Ludvik Svoboda in dit plaatje?
En hoe verliep het na de Russische inval op 20 augustus 1968?

[Tsjechie.net]

De Praagse Lente begon al jaren voor de lente van 68

Bron: NRC (19-05-08)
Door: Stéphane Alonso

De Russische soldaten wisten in augustus 1968 in Tsjechoslowakije niet wat ze zagen. De gevaarlijke contrarevolutionairen waren jongelui op blote voeten, met bloemen.

Ze was hard op weg om een beroemde actrice te worden, maar Sovjettanks maakten een eind aan de veelbelovende carrière van Tána Fischerova. Daarna volgde een grote winterslaap, zegt ze. Op 20 augustus 1968, toen het Warschaupact, met honderdduizenden militairen, de geest van de Praagse Lente weer in de fles stopte was Fischerova 22. Op straat probeerden mensen in te praten op de Russische soldaten, die ook niet wisten wat ze zagen, want de gevaarlijke contrarevolutionairen bleken jongelui met bloemen en blote voeten.

Praten hielp niet meer. Het experiment van de Tsjechoslowaakse partijleider Alexander Dubcek met een verlichte vorm van socialisme, zonder censuur en staatsterreur, had communisten in omringende landen doodsbang gemaakt. Zij vreesden - terecht - een domino-effect, zegt politieke analist Bohumil Dolezal (68), destijds een lentekind. ,,Ik heb nooit geloofd dat Dubcek zou slagen.

Op het eerste gezicht was Tsjechoslowakije geen voor de hand liggende locatie voor een rebellie. Het communisme was hier na de Tweede Wereldoorlog relatief goed ontvangen, mede door een al bestaande linkse traditie. Duitsland was de echte vijand, de Russen waren Slavische broeders en bevrijders van het fascisme.

Maar Tsjechoslowakije was voor de oorlog al vergaand geïndustrialiseerd, het was rijker dan Nederland en bezat een heuse middenklasse. De centralisatie van politiek en economie pakte daardoor rampzalig uit. De Tsjechische gebieden hoorden historisch bij het Westen, zegt Dolezal. Dat maakte ons moeilijk beheersbaar.

De Praagse Lente begon niet in 1968. Al aan het begin van de jaren zestig lieten de communisten de teugels vieren. Fischerova weet nog hoe ze al als puber in aanraking kwam met absurdistisch toneel en voorheen verboden boeken. Op tv waren opeens discussieprogrammas, over politiek en geschiedenis. En er was film.

Fischerova, intussen lid van de vrijgevochten theatergroep Cinoherní Klub, maakte naam met rollen in Bloudení (Zwerven, 1965), een film over de intellectuele starheid van oude Stalinisten, en Hotel pro cizince (Hotel voor vreemdelingen, 1967), een surrealistisch liefdesdrama, met ook aandacht voor homoseksualiteit. Beide films werden later verboden en uiteindelijk vergeten.

In de herfst van 1967 wakkerden Tsjechoslowaakse schrijvers het vuur verder aan. De schrijversbond riep openlijk op tot afschaffing van de censuur en liberalisering van de perswet. Onder de sprekers bevond zich ook Milan Kundera, die de Praagse Lente later onsterfelijk zou maken in De ondraaglijke lichtheid van het bestaan.

Het aantreden van Dubcek als partijleider in januari 1968 bracht het proces in een stroomversnelling. Hij schafte de censuur af en decentraliseerde delen van de economie. Maar hij is de Praagse Lente niet begonnen, zoals je vaak leest, zegt Fischerova. De maatschappij trok hem erin.

Sovjetleider Leonid Breznjev had geen bezwaar tegen de benoeming van Dubcek - de Slowaak was in de jaren twintig en dertig in de Sovjet-Unie opgegroeid en gold als een pro-Russische apparatsjik. Maar zeven maanden later, vlak voor de invasie, zei Breznjev boos door de telefoon: Je bedriegt ons! Hij was het geschipper van Dubcek tussen haviken en hervormers in de partij spuugzat.

De Praagse Lente eindigde ook niet in 1968. Op de invasie, waarbij honderd doden vielen, volgden spontane demonstraties en in januari 1969 stak een student, Jan Palach, zichzelf in brand in het centrum van Praag. Dubcek, die voor de schone schijn niet meteen was ontslagen, werd in april dat jaar alsnog vervangen - hij kreeg een baan als boswachter.

Onder Gustáv Husák volgde een periode van normalisering. 1969 en 1970 waren nog prachtige jaren, zegt Fischerova. Pas aan het begin jaren van de jaren zeventig nam de druk toe. Cinoherní Klub, haar toneelgezelschap, was in 1973 aan de beurt. Fischerova vloog er als eerste uit. Maar ze denkt niet met bitterheid terug aan die periode. Ik ben geen leugenaar geworden. Van binnen was ik vrij en dat was genoeg.

In 1977 verscheen nog het wel mensenrechtenpamflet Charta77, maar de dissidenten voelden zich verraden door de desinteresse van de bevolking, zegt Dolezal. ,,Ik heb Charta ondertekend, maar wat er geëist werd, was een utopie. Ik begrijp best dat mensen hun nek daarvoor niet wilden uitsteken.

[Freddy2005]

Sinds vrijdag kunnen geinteresseeerden op de website van het Instituut voor de studie van het totalitaire regime niet eerder gepubliceerde documenten en radio-opnames in verband met de gebeurtenissen van augustus 1968 terugvinden. Dit zei het hoofd van het Instituut, Pavel Žáček.

Het instituut publiceert bijvoorbeeld een lijst van 108 slachtoffers, die sinds 21 augustus 1968 tot het einde van 1968 direct gerelateerd aan het verblijf van het Warschaupact-troepen op het grondgebied van de voormalige Tsjecho-Slowakije werden gedood.

De historici zijn pas sinds kort op het aantal van 108 slachtoffers gekomen nadat ze de documenten van de voormalige politie, openbare aanklagers en de legerautoriteiten hadden onderzocht. De oudere eerder gepubliceerde cijfers van 94 slachtoffers kwam uit een verslag dat door de leiding van de Communistische Partij in december 1968 was vrijgegeven.

Op de website vindt u ook informatie dat door de communistische geheime dienst (STB) in 1968 werd verzameld. De informatie is te vinden op:www.ustrcr.cz./cs/srpen-1968

radio.cz

[Tsjechie.net]

Praagse Lente: opstand of aanpassing?

Bron: NRC - Opinie (20-08-08)

Was de Praagse Lente achteraf gezien niet meer dan een machtstrijd tussen communisten? De Pool Adam Michnik vindt van niet. De Praagse Lente was een voorbode van hoop. Wat was de betekenis van de Praagse Lente, of van de gebeurtenissen van 1968 meer in het algemeen? Het ziet ernaar uit dat hun betekenis in de loop der tijd eerder meer dan minder betwistbaar is geworden.

Mijn generatie werd gevormd door protesten en politieknuppels, door de hoop die niet alleen werd gewekt door de Praagse Lente, maar ook door de Poolse studentenbeweging in maart van dat jaar, de gebeurtenissen in Parijs in mei en de eerste tekenen van Russische democratie in de vroege boeken van Solzjenitsyn en door Sacharov. Voor diegenen van ons die in Polen gevangen zaten, was de Praagse Lente een voorbode van hoop. Zelfs in de Poolse communistische kranten die wij achter de tralies lazen, klonk iets door van de grote veranderingen die plaatsvonden bij onze zuiderburen.
Dus herinner ik me nog mijn schrik toen ik in augustus hoorde van de Sovjetinval in Tsjechoslowakije, en het trauma dat nog lang doorwerkte. Op de tiende verjaardag van die inval troffen Václav Havel, Jacek Kuron en ik elkaar aan de Tsjechisch-Poolse grens, samen met andere dissidenten. Er bestaat een foto van die gelegenheid: toekomstige presidenten, ministers en parlementariërs die indertijd door de politie als gewone criminelen werden vervolgd. Deze ontmoetingen waren een voortzetting van het klimaat van de Praagse Lente. We hadden allemaal het gevoel dat we iets nieuws creëerden, iets wat op een dag misschien wel een belangrijk bestanddeel van de democratie in onze landen zou blijken.
En dat was ook zo. In augustus 1989 diende ik in de Poolse Kamer een ontwerpresolutie in waarin Polen zich bij de Tsjechen en Slowaken verontschuldigde voor zijn betrokkenheid bij de inval van 1968. Daarmee werd voor mij een historische cirkel gesloten: de ideeën van de Poolse maart en de Praagse Lente, de ideeën van onze bergontmoetingen, werden politieke feiten. Drie maanden later begon in Praag de Fluwelen Revolutie.

Het grootste verschil tussen de Praagse Lente en de Fluwelen Revolutie was dat de eerste voornamelijk het werk was van communistische partijleden en anderen die een ‘socialisme met een menselijk gezicht’ tot stand wilden brengen. Daardoor wordt de Praagse Lente door sommige mensen tegenwoordig als een machtsstrijd tussen communisten afgedaan. Maar er waren vele wegen naar het communisme en menige weg viel samen met nationale tradities.

Het communisme was om tal van redenen aantrekkelijk, waaronder het idee van universele gerechtigheid en humane sociale betrekkingen. Ook was het een reactie op de grote geestelijke crisis na de Eerste Wereldoorlog en later op de volkerenmoord door de nazi’s. Verder bestond de overtuiging dat de westerse wereldheerschappij haar einde naderde. Tot slot was het communisme in een wereld die was verdeeld door Jalta voor sommigen de enige realistische keus voor Midden-Europa.

In 1968 appelleerden de communistische hervormers in Tsjechoslowakije aan democratische idealen die diep geworteld waren in het vooroorlogse verleden van het land. Alexander Dubcek, de leider van de Tsjechoslowaakse communisten en het symbool van de Praagse Lente, belichaamde de hoop op een democratische ontwikkeling, op waarachtig pluralisme en een vreedzame weg naar een rechtsstaat met eerbied voor de mensenrechten.
In Polen daarentegen, dat zijn eigen voorzichtige opening had beleefd met de studentenbeweging van maart, buitte een nationalistisch-autoritaire vleugel alles uit wat in de Poolse traditie dom en onverdraagzaam was, met behulp van vreemdelingenhaat en anti-intellectuele retoriek. De Poolse minister van Binnenlandse Zaken Mieczyslaw Moczar, leider van de nationalistische vleugel, combineerde communistische retoriek met het taaleigen van fascistische bewegingen om de massa’s te mobiliseren tegen de „kosmopolitisch-liberale intelligentsia”.

De Poolse vrijheidsbeweging van 1968 verloor de confrontatie met het politiegeweld; de Praagse Lente werd vermorzeld door de legers van vijf leden van het Warschaupact. Maar in beide landen zag in 1968 een nieuw politiek bewustzijn het licht. De Poolse en Tsjechische oppositiebewegingen die een paar jaar later al opkwamen, hadden hun wortels in de gebeurtenissen van 1968.

De Praagse Lente werd veroorzaakt door een crisis in de Communistische Partij, maar de stelling dat ze uitsluitend het gevolg was van politiek gekibbel onder partijleden is geschiedvervalsing en gaat voorbij aan een belangrijk onderdeel van het nationale erfgoed.
De houding tegenover het communisme was voor de anticommunistische oppositie altijd een omstreden onderwerp. Sommigen verwierpen elke vorm van communisme. Maar de meerderheid had altijd wel enig contact met het communisme, in de vorm van intellectuele fascinatie, door participatie in staatsinstellingen of uit de kille overtuiging dat iemand alleen iets nuttigs voor zijn land kon doen als hij zich bij de realiteit van het leven onder het communisme neerlegde. Deze mensen, ‘bezoedeld door het communisme’, vormden bij alle opstanden tegen de communistische dictaturen de meerderheid van de deelnemers.
Maar er was nog een categorie mensen, ‘behoedzaam en onbezoedeld’, die zich buiten de wereld van de politiek hielden. Zij verfoeiden het communisme, maar waren ervan overtuigd dat het systeem niet kon worden hervormd en meden daarom de democratische oppositie. Terwijl anderen risico’s namen of gevangen zaten, functioneerden zij binnen ambtelijke en wettige structuren.
Niet iedereen mag dergelijk gedrag achteraf worden verweten. Maar het verbaast wel als deze mensen deelnemers aan de Praagse Lente en de democratische oppositie van banden met het communisme beschuldigen. Het communisme was duidelijk een instrument van de Sovjetheerschappij over veroverde maatschappijen, maar het was ook een modus vivendi voor grote delen van deze landen onder de omstandigheden waarin ze noodgedwongen leefden. Imre Nagy, de leider van de Hongaarse opstand van 1956, en Dubcek werden onderdeel van hun nationale legenden, en dit logenstraft de stelling dat het communisme uitsluitend uit het buitenland werd opgelegd.
De Praagse Lente appelleerde aan elementaire waarden: vrijheid, pluralisme, verdraagzaamheid, soevereiniteit en een afwijzing van de dictaten van de communistische leer. Als ik na veertig jaar hieraan terugdenk, zie ik niet alleen een opstand, maar ook de verheven illusie dat het misschien mogelijk zou zijn het Kremlin te verschalken en de maatschappij pijnloos van communisme op democratie te doen overgaan. Het was naïef om dit te geloven, maar het vormde ook een nationale bewustwording waarin het vrijheidspotentieel zijn stem vond.

De Praagse Lente is de naam die wordt gegeven aan de politieke gebeurtenissen die tussen 5 januari en 21 augustus 1968 plaatsvonden in de voormalige communistische republiek Tsjechoslowakije. Hierbij koerste de nieuwe partijleider Alexander Dubcek aan op een gematigde koers. Dubcek volgde de trouwe Sovjetvazal Antonin Novotny op. Deze bleef nog wel president, totdat hij op 22 maart ook uit dat ambt gezet werd. Sommigen beschouwen deze dag als het begin van de Praagse Lente.
Enkele weken later kwam de communistische partij met een programma waarin de fouten van het verleden werden toegegeven. Voortaan zou het socialisme zijn gebaseerd op democratie. De rol van de communistische partij werd teruggedrongen en burgerinitiatieven werden aangemoedigd. Een golf van demonstraties ging door het land.
De Sovjet-Unie accepteerde deze gang van zaken echter niet. Dubcek werd ter verantwoording geroepen, maar deze bleef bij zijn koers. In mei arriveerden de eerste Russische troepen in het land.
Toen de protestbewegingen doorzetten, rolden op 21 augustus tanks van het Warschaupact Praag binnen. Er vielen geen doden. Alle hervormingen werden teruggedraaid.

Adam Michnik was een van de leiders van de Poolse vakbond Solidariteit. © Project Syndicate

[PuNkEnStEiN]

Tsjechie.net schreef:

Toen ..... rolden op 21 augustus tanks van het Warschaupact Praag binnen. Er vielen geen doden.

Wat is nou de juiste versie van het verhaal? Want in een ander topic staat dit te lezen:

Tsjechie.net schreef:

Het Kremlin ..... greep in. Maar de Tsjechen en Slowaken verzetten zich en richtten in verschillende steden barricades op tegen de Sovjettanks. Er vielen minstens 108 doden en meer dan 500 gewonden.

[Karinka]

Voor diegenen die hier belangstelling voor hebben:

Het Tsjechisch Centrum in Den Haag wil u van harte uitnodigen voor de opening van de fototentoonstelling Invasie van Bohumil Dobrovolský op dinsdag 9 september om 20.00 uur in het Nutshuis te Den Haag. De historicus Carlos Reijnen (Universiteit van Amsterdam) zal dan de lezing Beelden van een invasie: de Praagse Lente en 40 jaar herinnering houden. De tentoonstelling is tot en met 23 september 2008 in het Nutshuis te zien.

Lezing
Elke revolutie of opstand kent zijn beelden. Tanks op de straten van Praag bepalen ons beeld van de Praagse Lente. Ze roepen het beeld op van een gewelddadig neergeslagen opstand. Toch was de Praagse Lente veel minder een opstand, maar eerder een brede hervormingsbeweging binnen de communistische partij en onder intellectuelen.
Carlos Reijnen zal ingaan op de tentoongestelde foto’s en op de verschillende beelden die er zijn opgeroepen van de Praagse Lente in de afgelopen veertig jaar.

Programma:
20.00 uur Introductie door Petr Mareš, ambassadeur van de Tsjechische Republiek
20.15 uur Introductie op de tentoonstelling Invasie door Carlos Reijnen van de Universiteit van Amsterdam
21.15 uur Drankje en hapje, gelegenheid om de fototentoonstelling te bekijken

Nutshuis
Riviervismarkt 5
2501 CK Den Haag
T.: +31 70 345 90 90
F.: +31 70 364 67 00